i-Doprava.comNovinky ze světa dopravy

Dáma na kolejích: Na tramvaj se neběhá, na tramvaj se čeká!

Zdroj: archiv Karoliny Hubkové

Karolína Hubková (30) se narodila ve Šternberku a vystudovala obor Chemicko-farmaceutické výroby. Přesto svou lásku – a nejen tu životní – našla právě u tramvají. Své povolání miluje a snaží se ho ukázat veřejnosti prostřednictvím facebookového a instagramového profilu. Jak se k tomu dostala a co jí na práci nejvíce baví?

Jste velmi populární na sociálních sítích. Jak k tomu vlastně došlo? Kde je ten první impuls, který z Karolíny udělal Tamvajačku?

Profil Tramvajačky vznikl asi před třemi lety. Jak už to život umí, inspiroval mě můj tehdy ještě přítel a nyní manžel Pepa. Díky němu jsem sama sebou, užívám si každý den a chci tak inspirovat i další. Právě dělaní z každodenních starostí radost a inspiraci, je podle mě to, co fanoušky přitahuje na moje profily na sociálních sítích.

Jak jste se vůbec k práci pro dopravní podnik dostala?

Vyrůstala jsem v rodině, kde otec byl tramvaják, a maminka pracovala v DDM, kam chodí děti na různé kroužky a mimoškolní aktivity. Vliv otce byl jasný, sám má rád dopravu a její historii. S maminkou jsme naopak jezdily různě po muzeích a zajímavých akcí, kde se historie dopravy promítala značnou měrou. Nějak to ve mně všechno zůstalo. Ve 14 letech jsem se začala zajímat o historii dopravy aktivně a pomáhala jsem na nostalgických jízdách na železnici, pak jsem se začala zajímat o autoveterány… No a k tramvajím už pak nebylo daleko.

Zdroj: archiv Karolíny Hubkové

Na sociálních sítích máte mnoho fotografií, na kterých sama tramvaj řídíte. Fotografie Vám posílají sami fanoušci?

Jsem společenský tvor, mám dost kamarádů, známých a jak zjišťuji, čím dál více i fanoušků. Strašně mě to těší a stále překvapuje. Fotky mi často posílají, a když se mi líbí, tak je i u sebe zveřejňuji. Zase bych ale lhala, kdybych řekla, že si selfie v kabině sama nedělám. Ale za jízdy je to vždy od někoho jiného😊

Jak často se Vám stává, že Vás někdo pozná a třeba zamává?

Praha je malá, známé tváře potkávám pravidelně. Nejvíc mě ale pobavilo a překvapilo, když jsem jela se starým vozem po nábřeží a uslyšela jsem: „Zdravíme Tramvajačku, máme Vás rádi!“. Byla to maminka s dítětem v kočárku, nikdy jsem ji neviděla, ale vehnalo mi to úplně slzy do očí.

Další specifickou skupinou jsou lidé ze zahraničí. Domluvím se anglicky i německy, proto mi nedělá problém zjistit více, a tak se dozvídám, že do Prahy jezdí hodně cestovatelů milující dopravu, co mě sledují. Podle instagramu jim nedělá problém najít si mě na 23 a udělat si se mnou třeba jen selfie. Navštívili mě fanoušci z Německa, Rakouska, Anglie, Francie, Portugalska ale i Brazílie. Je pěkné, jak koleje lidi spojují.

Jak Vás berou kolegové? Máte i nějaké odpůrce, nebo závistivce?

My jsme veliká firma, a každá strana má svůj rub i líc. Jsou tu i lidé, kteří nějakým způsobem neberou to, že jsem na jejich vkus „všude“.  Někdy je těžké se vyrovnat s tím pocitem, že vás někdo pomlouvá nebo vám nepřeje. V tu chvíli je důležité naopak si uvědomit, kolik lidí vás posouvá vpřed. Nebo popřemýšlet, jak se stalo, že jste zase v novinách. Říct si, že je to jen promítnutá energie a síla do práce, kterou máte rádi.

Pedál, nebo páka? 🙂

Pedál, páka nebo klika! Vše si může člověk užít. Je to už několik let, co jsem se na tohle téma bavila s kamarádem, ten mi jasně odpověděl, že pedály – v pravé ruce máš totiž řízek a v levé chleba 😊. Je to roztomilý argument, ale tak to nefunguje, čas na jídlo máme na konečných. Osobně mám raději pedály a to už jen pro to, že je mají tramvaje, se kterými jezdím raději. Takže vozy T3 a jejich modifikace. No a kliky, to už je taková specialita, kdy už nejsem tramvajačka, ale paní tramvajačka 😊

Zdroj: archiv Karolíny Hubkové

Co je podle Vás na práci řidiče tramvaje nejnáročnější?

Všeobecně je na našem řemesle nejhorší provoz. Správný tramvaják musí být v myšlení o 2-3 kroky dál než ostatní účastníci provozu či chodci. Jen tak se dá předejít nehodám a velkým neštěstí.

Dalším faktorem je nerovnoměrné a nepravidelné rozložení směn. Na to si buď lze nebo nelze zvyknout. Je to asi to nejnáročnější.

… a co Vás na řízení naopak nejvíce baví?

Když jsem začínala, byla to láska k dopravě, jako má asi většina šotoušů. Ta láska zůstala, ale daleko víc jsem začala přemýšlet, že je to vlastně krásné zaměstnání. Skrývá v sobě tolik příběhů. Vlastně v tom uvědomění se ve mně kde co zlomilo, začala jsem to reflektovat dál a možná proto mám tolik fanoušků. Stávám se součástí příběhů. Vozím cestující na rande, do práce, do školy, na schůzky ale už i jako součást svatby, narozenin, či pracovní schůzky. Miluju to.

Jak se teď po Praze jezdí, když je kvůli opatřením vlády téměř prázdná?

Jezdila jsem za poslední rok hlavně na linkách, které jsou závislé na turismu a v provozu hodně zvolnila. Když v této době tyhle linky nejezdí, jezdím běžné linky a klid mi vyhovuje. Vyhovuje mi pozorovat i občany, kteří se konečně za ničím neženou a když už se ocitnou venku, tak si to užívají.

Preferujete raději dopravní adrenalin ve víru velkoměsta, nebo klid na tratích na okraji Prahy?

Mám ráda řešení situací. Když už je někde chaos, těším se na to, až z toho chaosu elegantně vyjedu. Okraje Prahy mě nebaví. Potřebuju centrum dění 😊

Potkáváte nějaké občany opakovaně?

Na lince 23 máme oblíbenou paní na Zvonařce, na Malovance zase bezdomovce, co vždy mává, na Malostranském náměstí paní ve stánku… Tak bych mohla pokračovat. Praha je prostě jen větší vesnice. To vám poví každý, kdo je denně v ulicích.

Zdroj: archiv Karolíny Hubkové

Praha je město uliček a aut na kolejích. Je téměř nemožné se vyhnout byť jen menším nehodám. Kolik čárek za ťuknutí už máte na kontě?

Každé ťuknutí je nepříjemné. První si ale pamatuju nejvíce, pán s autem, který hledal autoservis v centru, si mě nevšiml a já právě tenkrát moc nepředvěděla, že zrovna tam by si mě nemusel všimnout. Stalo se a naboural do mě. Nic velkého, na tramvaji škoda skoro žádná, auto muselo ještě přes vrakoviště pro nový nárazník a dveře… Já ale byla daleko více vystresovaná než ten pán. Teď se tomu směju, jak mě pán chlácholil. A další, na kterou vzpomínám, za tu jsem tedy mohla já, neodhadla jsem průjezdný profil špatně zaparkované dodávky a urvala jí zrcátko. Jakmile se ozvalo skřípání zrcátka o tramvaj, vylezl z lahůdkářství chlap s chlebíčky a ač byla nehoda mojí chybou, omlouval se a dal mi i dva chlebíčky.

Člověka vždy naštve, když mu řidič zavře před nosem. Chápu ale, že není možné čekat na každého. Jak to máte vy s čekáním na dobíhající?

Čekám  i nečekám. Ti, co opravdu běží, si to zaslouží, ale ti, co jen popoběhnou, tak ne. Neodsuzujte mě, ale takový luxus, jako pražské intervaly tramvajových linek, by nám mohl leckdo závidět. Navíc by si měl každý napsat za ucho: „ NA TRAMVAJ SE NEBĚHÁ, NA TRAMVAJ SE ČEKÁ“.

Na Vašich fotografiích na sociálních sítích je znát, že uniforma je taková vaše specialita, ráda nosíte různá saka, tramvajácké čapky atd.. Je to tak?

Jako svým způsobem specifická řidička mám několik druhů uniforem. Základní DPP, kterou fasuje každý řidič pražské MHD, uniformu T3Coupé, která je šitá na míru pro pouhých 9 lidí, kteří tento vůz obsluhují. Pak mám uniformu na staré dvounápravové vozy, která je ušita podle dobových fotografií z 30. a 40. let. Poslední uniforma, kterou v šatníku mám, je napodobenina z 80. let.

Máte nějaký hezký příběh s cestujícími? Nemrzí Vás, že cestující si řidičů příliš nevšímají?

Každý den v práci píše pěkný příběh, když to tak není, musím se o to zasloužit sama. Výsledkem musí být úsměv, poděkování nebo přání pěkného dne od cestujících. Mělo by být vidět, že jsme tu pro cestující, a že naše práce není jen robotické vydělávání na chleba.

Cestující se také často umí chovat jako divá zvěř. Co Vás na nich nejvíce štve, už jste někdy někomu vynadala? 🙂

Ano, když se mi hezký příběh nedostane, tak mě to naštve. 😊 Neohleduplnost nenajdeme ale jen v řadách cestujících. Taxikáři, přespolní automobilisté, spěchající řidiči drahých aut, to vše je kapitola sama o sobě. Ale i ta utváří Prahu.

Jinak nenadávám, spíš se snažím upozornit na věci diplomaticky. Když nepoděkuje někdo, komu znovu otevřu dveře, pěkně nahlas mu povím „NENÍ ZAČ“ a ostuda ve voze je pro něj zaručena. 😊 Zapáchající bezdomovec? Nejdřív zlý pohled, pak otázka na jízdenku a pak požádání o urychlený výstup. Funguje to.

Vždy mě fascinovaly pozdravy lidí z povolání. Pamatuji si, že jsem viděl tramvajáky po sobě „sřílet“, nebo se na dálku objímat. Máte nějaký speciální pozdrav?

Historie zdravení řidičů z povolání je dlouhá a sahá snad do doby, kdy jezdili vozkové se svými povozy. Stejně jako se zdraví strojvedoucí, motorkáři a jiní, zdravíme se i my tramvajáci. Mám různé pozdravy. Na někoho prostě jen mávnu, někomu pošlu vzdušný polibek, ve starém voze salutuju… Jsme jedna velká rodina, tak proč se ignorovat.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

2 komentáře
  • Škoda, že Seznam, kromě jiného, zrušil také starý Stream. Byly tam od řidičů tramvají výborné, naučné a poutavé komentované jízdy. Ukazovali různé úseky i z konečné na konečnou. Paní tramvajačce přeji hodně šťastných kilometrů bez nehod.

  • Jsem řidič tramvaje v Lisabonu, měl jsem to potěšení se setkat s Karolinkou a nyní si přečtěte tento rozhovor a je zvědavé, jak se města liší, ale odpovědi by byly velmi podobné