fbpx
i-Doprava.comNovinky ze světa dopravy

 

 

 

Z železničáře šéfem Železničáře. Jak se vedou periodika Českých drah?

Václav Rubeš (41) se narodil v Ústí nad Labem. V roce 2015 dálkově dostudoval obor Žurnalistika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na železnici ho nejvíce fascinuje ta lidská stránka a na tu se také zaměřil ve své tvorbě. Co bylo jeho úkolem v rámci působení v komunikaci Českých drah? A jaká díla vznikla pod jeho taktovkou?

Kde mám hledat kořeny vašeho aktuálního působení v komunikaci Českých drah?

Určitě v mé rodině, táta byl strojvedoucí. Na mašině prožil 40 let a byl to pro něj splněný sen. Nakazil mne tím, obdivoval jsem ho a jeho práci. Neuvědomoval jsem si jaká je to zodpovědnost a jak náročné může být tuhle práci dělat, dokud mne už jako studenta dopravní průmyslovky nevzal na pár nočních za sebou. Spal jsem pak snad 20 hodin v kuse… To už ale bylo jasné, že úplně v jeho šlépějích nepůjdu. Ne, že bych nechtěl, ale v osmi letech mi diagnostikovali krátkozrakost a tím bylo rozhodnuto. Tenkrát prostě strojvedoucí brýle nosit nesměl.

Zdroj: Archiv Václava Rubeše

Proto jste se tedy vydal na dráhu spíše literární tvorby a také důležitého a často podceňovaného železničního PR?

To je až nedávná historie a upřímně by mě nikdy nenapadlo, že se tomu budu věnovat profesně. Nejprve jsem se stal řadovým ajznboňákem. Vystudoval jsem obor Železniční doprava a přeprava na děčínské dopravní průmyslovce. Měl ze mne být pan výpravčí. Bral jsem to jako z nouze ctnost, ale čím víc jsem se nořil do problematiky řízení a organizování provozu, tím víc se mi to líbilo. V červnu 1996 jsem nastoupil jako absolvent do malé severočeské staničky v Lužických horách. V srpnu jsem složil velkou dopravní zkoušku a stal se ze mne opravdový výpravčí. A právě tehdy jsem začal zaznamenávat neuvěřitelné příběhy ajznboňáků, jiné sám zažil, potkával jsem neskutečně zajímavé postavy a pronikal do specifické subkultury železničářů. Ti, když vás pustí k sobě a stanete se jedním z nich, jsou fakt jako obrovská rodina. Tady někde je začátek mé literární tvorby, která dospěla k bezmála 25 příběhům pod názvem Já, Koloťuk o mnoho let později.

Jak dlouho jste vydržel v rytmu organizování železničního provozu z křesla pana výpravčího?

Jako výpravčí jsem sloužil až do roku 2010, tedy téměř 14 let. Vyzkoušel jsem si práci v malých stanicích na jednokolejkách, pak v mezilehlých stanicích na hlavních tratích, kde úplně největší školou byla malá stanice Povrly mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Zabezpečovací zařízení ze 40. let bez kolejových obvodů, a na této staré elektromechanice jsme denně vyjezdili hodně přes 100 vlaků denně. Byl to opravdu cvrkot, počítaly se minuty, jestli náklad ujede écéčku, občas to nevyšlo. Prostě adrenalin. Miloval jsem to i ve chvíli, kdy jsem šel do uzlu Ústí, sloužil na hlavním nádraží a stihl i dva roky na novém ústředním stavědle odkud jsme řídili provoz v několika stanicích na dálku (něco jako je CDP Balabenka nebo Přerov – jen v menším vydání).

Jmenoval jste stanici Povrly, z té pochází Vaše asi nejdojemnější vánoční video o tom, jak je třeba zachovat železniční dopravu i na Štědrý večer. Co Vás k takovému příběhu inspirovalo?

Byla to taková zdánlivě obyčejná a přitom nezapomenutelná chvíle. Sloužil jsem silvestrovskou noční. Minutu po půlnoci, 1. ledna 1997 zastavila v Povrlech sólo lokomotiva, ačkoliv jsem pro ni měl postavenou vlakovou cestu skrz stanici. Šel jsem se fíry zeptat co se děje, že nepospíchá na Nový rok domů. Ten se jenom usmál, potřásl mi pravicí a popřál vše nejlepší do nového roku. Pak houkl a odjel. Už nikdy potom jsem ho neviděl, ale díky této události mi došlo, že azjnboňáci jsou jako velká rodina, která vám do jisté míry nahradí tu skutečnou. Aspoň v určitých chvílích. Po 20 letech jsem sednul a napsal scénář k Vánočnímu poděkování. Ve videu jsme ukázali, že chlebíček železničářů se láme právě tehdy, když většina ostatních lidí sedí doma se svými blízkými u štědrovečerních tabulí, zatímco železnice se zastavit nemůže. Mělo to úspěch. Krátký film zhlédlo hodně přes 60 tisíc lidí.

To ale bylo v pořadí až druhé video, které jste natočil. Jaké bylo to první?

Prvním bylo video Máme to v krvi, ve kterém jsem se jako autor námětu, scénáře a režisér 🙂 pokusil ukázat, že se sice rychle vyvíjí technologie a životní styl, ale důležité hodnoty jako je láska k železnici, dětská fascinace, hrdost a čest přetrvávají. Video je sice technicky poplatné své nízkonákladovosti, ale mělo nečekaný úspěch. Jako prvoplánový útok na emoce fungovalo na jedničku, vidělo ho přes 100 tisíc lidí ve 34 státech světa (hlavně díky Facebooku ČD). To mne přesvědčilo, že je to správná cesta a rok později jsme natočili právě již zmíněné Vánoční poděkování. To jsme šli ještě víc do hloubky.

To ale nejsou všechna videa z Vaší tvorby, jako autor scénáře jste podepsaný celkem pod třemi.

Ano, věnoval jsem se ještě projektu nazvanému Zaplatili nejvíc, což je video o železničářích, kteří zahynuli ve službě. České dráhy se k němu sice nechtěly přihlásit oficiálně (a já to vlastně chápu – není to příliš pozitivní PR), tak jsem ho zveřejnil aspoň na svém FB profilu. Výsledek: přes 91 000 zhlédnutí.

To je skvělý výsledek. Vaše tvorba krátkých filmů o železnici se tedy specializuje na zaměstnance a jejich pocity v každodenním pracovním životě. Mám za tím hledat nějaký hlubší smysl?

Určitě ano, často přemýšlím o tom, proč se železniční fotografové honí za co možná nejunikátnějšími snímky vlaků, když to nejzajímavější na celé dráze, jsou železničáři. Bez nich je to jen mrtvé železo, byť velmi působivé a s úžasnou historií, ale celé to složité soukolí dnes a denně roztáčejí lidé z masa a kostí, kteří železnici zasvětili často celý profesní život. To oni jí vdechují život a jsou krví v žilách dráhy už 180 let.

Je vidět, že cesta železničního srdcaře na současnou pozici byla dlouhá a plná zajímavých událostí. Jak jste se tedy dostal do redakce periodik Českých drah?

V roce 2009 mne kolegyně přihlásily do soutěže Tvář ČD. To byla taková záležitost pro interní komunikaci, já jsem se dostal do finále a nakonec jsem se stal mužskou tváří ČD roku 2009. Bylo to hrozně fajn a i během této aktivity jsem poznával, jak jsou kolegové prakticky všude v republice soudržní, fandili nám, posílali hlasy… Pár týdnů poté se mi ozvala tehdejší šéfredaktorka periodik ČD s tím, že by o mne chtěli napsat článek. Já jsem samozřejmě souhlasil, a když mi pak poslala výsledný text, skoro celý jsem ho přepsal. Jí se to líbilo, vyzkoušela si mne ještě několika úkoly a pak mi nabídla spolupráci. Zpočátku externí – jako technický redaktor časopisu Železničář. Tenkrát v redakci nebyl nikdo, kdo by znal provoz z reálu a zároveň o něm uměl psát, takže nebylo složité se do týmu dostat jako redaktor na 100% úvazek. Posledního prosince 2010 jsem přestal být výpravčím a stal se železničním publicistou. Psal jsem o tom, co jsem miloval a znal (troufám si říct) velmi dobře, takže se začali čtenáři ozývat, komunikovat se mnou a já dál přemýšlel, co by je mohlo zajímat a co jsme v Železničáři ještě neměli. Tak vznikly zajímavé rubriky jako např. Analýza nehod nebo Test vozidel (něco jako Top Gear na kolejích). Čím dál víc jsem ale chtěl psát o lidech.

Analyzování nehod, nebo testování vozidel byla jistě oblíbená a zábavná témata. Ta ale odbočují od Vaší orientace na tu duchaplnou stránku železnice.

Přesně tak. Celé je to přece o obyčejných železničářích. Chtěl jsem ukázat nejen veřejnosti, ale i jim samým, jak je práce na železnici zajímavá, zodpovědná i nedoceněná. Vzbudit v nich zbytky jakési profesní hrdosti a cti. Aby se nemuseli stydět za to, že nosí modrou uniformu, naopak na sebe mohli být hrdí. Nebylo to úplně jednoduché, mimo jiné také proto, že v říjnu 2013 jsem se stal šéfredaktorem Železničáře a musel jsem se soustředit na koncepční rozvoj tohoto titulu. Mým hlavním úkolem bylo vytvořit z novin pro zaměstnance zajímavý časopis i pro fanoušky, partnery firmy, atd.

To se myslím skvěle povedlo! Gratuluji. Jak dlouho to trvalo?

Trvalo to 3 roky. První Železničář v časopiseckém formátu vyšel v lednu 2016. O měsíc později mi můj tehdejší nadřízený – vedoucí oddělení Zdeněk Ston – oznámil, že se rozhodl od Českých drah odejít. Bylo mi to líto, protože jsme byli dobrý tandem – on dělal magazín ČD pro vás, já Železničáře (a s námi samozřejmě i několik dalších kolegů), ale nedalo se nic dělat. Zdeněk navrhl mne jako svého nástupce. V dubnu 2016 jsem převzal celé oddělení tištěných a internetových periodik Českých drah včetně vedení magazínu ČD pro vás a Železničáře předal kolegovi Petru Slonkovi. Tak to de facto funguje dodnes.

Čemu jste se pak věnoval jako vedoucí oddělení tištěných a internetových periodik Českých drah?

V červnu 2017 přede mnou přistála další výzva: udělej kalendář na rok 2018, které České dráhy ještě neměly. Vzhledem k tomu, že následující rok republika slavila 100. výročí, byl námět velmi jednoduchý. Kalendář 100 let spolu jsem koncipoval jako připomenutí historických událostí republiky na pozadí železnice.

Protože kalendář měl úspěch a fotky z něj se dostaly až do Evropského parlamentu v Bruselu, měl jsem to zopakovat. Kalendář na rok 2019 jsem postavil na dětech a nazval ho Velký svět malých železničářů.

Stále a stále krásné a dojemné příběhy zaměstnanců na dráze. Asi se nebudu mýlit, když se budu domnívat, že do třetice přišel další originální kalendář opět s podobnou tématikou.

Nebudete. 🙂 Kalendář na letošní rok opět stojí na zaměstnancích. Hrdinové všedního dne je kalendář, v němž vystupují reální kolegové z různých profesí, kterým jsme přiřkli společensky adorovanější pozice. Takže mechanici v depu opravující podvozek Pendolina jsou jako chirurgové na sále, skladník na vozíku rozvážejícím balíky k vlakům jako pilot Formule 1, strojvedoucí jako kapitán dopravního letadla, atd.

Říká se třikrát a dost, ale u těch kalendářů asi udělám výjimku. Už přemýšlím o námětu na rok 2021, pokud železničářský bůh dá 🙂

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..